Projekt Tvoje město, Tvůj prostor po dvou letech skončil. Co bylo jeho hlavním cílem?

Chtěli jsme zapojit místní obyvatele do diskuse o městě a jeho budoucnosti, podpořit jejich zájem o vlastní okolí a zároveň získat podněty od lidí napříč generacemi. Důležitou součástí projektu bylo vzdělávání a zapojování mladých lidí. Chtěli jsme jim ukázat, co všechno tvoří město, jak se plánuje a jak se do jeho proměny mohou zapojit i oni sami. Nejlépe to fungovalo skrze místa, která každý den používají a ke kterým mají vztah. V každé lokalitě jsme nejprve uspořádali workshop pro žáky osmých a devátých tříd a následně venkovní akci pro veřejnost s putovní participační hrou.

Putovní participační hra měla pět stanovišť. Co si na nich mohli lidé vyzkoušet a které prvky fungovaly nejlépe?

Jednotlivá stanoviště fungovala samostatně, ale návštěvníci dostali kartičku a za absolvování všech získali malou odměnu. Bylo vidět, že je tahle gamifikace baví a motivuje projít celou hru.

Mým nejoblíbenějším prvkem bylo Naše město, takové kolo štěstí s různými rolemi obyvatel. Člověk si vylosoval třeba studenta umění nebo babičku se zájmem o historii a měl napsat nebo nakreslit, co by daná postava potřebovala ve veřejném prostoru. Překvapivě dobře to fungovalo hlavně u dětí, které dokázaly vystoupit ze své vlastní perspektivy a uvědomit si, kolik různých potřeb ve městě existuje.

Skvěle fungoval také Můj příběh, velký živý graf, do kterého lidé pomocí provázků zaznamenávali například svůj věk nebo způsob, jakým tráví čas ve veřejném prostoru. Pro nás to byl zároveň jednoduchý způsob, jak získat o návštěvnících informace.

Můj pohled bylo plexisklové okno namířené do okolního prostoru, do kterého lidé kreslili, co jim na místě chybí. Často to byly lavičky nebo herní prvky. Praha zítra fungovala jako velké pexeso představující současné a budoucí pražské projekty. Pro nejmenší účastníky bylo možná složitější, ale o to víc oslovilo dospělé návštěvníky. Oblíbená byla také participační jenga s otázkami o veřejném prostoru a životě ve městě.

Do kterých částí Prahy projekt vyrazil a kolik lidí se do něj zapojilo?

Projekt postupně navštívil šest velmi odlišných částí Prahy: Horní Měcholupy, Kunratice, Slivenec, Libeň, Háje a Prosek. Na akcích pro veřejnost se podle našeho odhadu vystřídalo zhruba 1100 lidí a workshopů se zúčastnilo 130 žáků osmých a devátých tříd.

Původně jsme přitom chtěli pracovat se středoškoláky, ale nakonec jsme se zaměřili na žáky základních škol. Celý projekt byl postavený na vztahu k místu a právě oni se v okolí školy i svého bydliště pohybují nejvíce a velmi intenzivně ho využívají.

Jaká témata se během projektu opakovala nejčastěji? Co lidem v jejich okolí chybělo a co by chtěli změnit?

Často se ukazovalo, že lidé nerozumějí tomu, jak je město řízené, kdo co spravuje a na koho se mají obracet. Řada z nich nebyla spokojená s komunikací města, ale zároveň nevěděla, jestli má informace očekávat od magistrátu, nebo od městské části.

Zároveň lidé často nechtějí tolik nové věci jako spíš lepší péči o to, co už existuje. Hodně se mluvilo třeba o neudržované zeleni, zanedbaných parcích nebo veřejném prostoru. Naopak doprava se jako výrazné téma neobjevila. Také jsme byli překvapeni, jak hodně jsou lidé spokojeni se životem na sídlišti – konkrétně na Jižním Městě a v Horních Měcholupech, kde kladně hodnotili množství služeb, dopravní obslužnost i zeleň.

Silně se také ukazoval vztah lidí k místu. Zároveň ale často měli pocit, že sami nemohou nic změnit. I když se zapojí do veřejného projednání nebo se vyjádří k nějakému plánu, výsledek bývá vidět až za dlouhou dobu. Lidé by ocenili i menší dočasné zásahy.

Lišily se potřeby mladých lidí podle toho, v jaké části Prahy žijí?

Šest lokalit je málo na nějaké obecné závěry, rozdíly ale vidět byly. Třeba v Kunraticích mladí často říkali, že jim chybí místa, kam by mohli chodit, nebo služby. Na sídlištích, třeba na Hájích nebo v Horních Měcholupech, dokázali naopak vyjmenovat hned několik míst, kde tráví čas.

A co tedy mladí lidé potřebují? Velmi zjednodušeně řečeno hlavně místo, kde si mohou něco koupit, a pak prostor, kam se mohou trochu „ztratit“ a být sami. Třeba lavičku schovanou za stromem, hřiště bez malých dětí nebo skatepark. Večerky se v jejich vyprávění často objevovaly skoro jako středobod místního dění.

Napříč lokalitami také velmi silně vnímali změny ve veřejném prostoru, kterým nerozuměli. Když rekonstrukce trvá dva roky, je to pro dítě na základní škole obrovská část života. Proto si podobné zásahy často berou velmi osobně. Hodně často komentovali neudržovanost – třeba díry v chodnících, graffiti, omšelost. To bychom čekali spíše u starších dospělých.

Co vás během projektu překvapilo nejvíc?

Nejdřív asi samotná příprava. Překvapilo nás, jak dlouho trvalo převést nápad na participační hru do konkrétní podoby. Mobiliář musel být bezpečný, hezký, zábavný, poučný a zároveň snadno přenosný. Inspirovali jsme se mimo jiné barcelonskými Domestic Data Streamers, kteří se věnují inovativnímu sběru dat od veřejnosti. Na konceptu jsme spolupracovali s grafičkou Bárou Listíkovou, design navrhl Stanislav Holý a výrobu měl na starosti Matěj Palouš. Od prvního nápadu po zahájení projektu nakonec uplynuly dva roky. Takže to byly dva roky příprav na dva roky samotného projektu.

Nečekali jsme ani, jak složité bude zapojit školy. Jsou velmi vytížené a trefit se do jejich harmonogramu bylo mnohem těžší, než jsme předpokládali.

A pak nás překvapili samotní žáci. Ukázalo se, jak různorodá může být jedna věková skupina. Co skvěle fungovalo v jedné třídě, bylo jinde příliš složité a workshopy jsme museli hodně přizpůsobovat za pochodu. Zároveň nás velmi pozitivně překvapilo, kolik toho mladí o svém okolí vědí, jak o něm přemýšlejí a jak dobře dokážou své názory formulovat.

Také jsme trochu zjistili, že už jsme staří – a to je nám v týmu tak kolem třiceti. Mladí mají mnohem roztříštěnější pozornost, takže udržet je u jedné aktivity déle než deset minut vyžadovalo hodně práce a zpětné vazby. Velmi silně vnímají estetiku prostředí. A nepotvrdilo se nám to, že by už netrávili čas venku. V řadě lokalit si dokázali najít místa, kde mohou být sami nebo s kamarády.

Během projektu jste nasbírali velké množství podnětů. Co se s nimi děje dál?

Od začátku jsme byli v kontaktu s městskými částmi a domluvili se, že jim všechny podněty z veřejných akcí i školních workshopů předáme. Velká část z nich se totiž týká právě jejich kompetencí. Některé městské části byly navíc přímo na místě a mohly s lidmi mluvit osobně.

Podněty jsme zároveň shrnuli i pro Kancelář participace. Jsou pro nás hlubším podkladem, se kterým chceme pracovat i po skončení projektu. Získali jsme také hodně zkušeností s tím, jak oslovovat mladé lidi, kteří nám v participaci často unikají, co je zajímá a jaké formáty na ně fungují.

Do budoucna bychom rádi podobným způsobem porovnali další části Prahy, tentokrát třeba i lokality blíž centru, a pokračovali ve workshopech pro mladé.

Jak vlastně vypadá rytmus Kanceláře participace během roku?

Participace je hodně navázaná na to, co se aktuálně děje v Praze a na IPR. Jsme servisní kancelář a u projektové participace často zjišťujeme, co si veřejnost myslí o konkrétním plánovaném projektu. Nejvíc práce proto míváme na jaře a na podzim, zatímco v létě a v zimě je akcí ve veřejném prostoru méně. Tento podzim je ale specifický tím, že se konají volby a v ulicích probíhají politické kampaně. Participace by se s nimi míchala, takže letos na podzim spíše vyhodnocujeme a plánujeme.

Klidnější období využíváme právě ke koncepční práci. Věnujeme se vzdělávání mladých lidí a studentů, hledáme nové participační formáty a přemýšlíme, jak participaci v Praze systematicky posouvat.

Co tě přivedlo k participaci a jak ses dostala na IPR Praha?

Studovala jsem sociální geografii. V rámci studia jsem navštívila socio-geografickou exkurzi na sídliště Černý Most, kterou vedl Milan Brlík z Kanceláře participace IPR. Tehdy jsem o ní slyšela asi poprvé. Začala jsem se o téma zajímat a později získala brigádu přímo v kanceláři – zrovna v době, kdy se vyhodnocoval projekt Koordinátoři participace, který dodnes považuju za náš nejlepší počin.

Potom jsem pracovala na městské části Praha 3 jako politická asistentka. Byla to pro mě důležitá zkušenost, protože jsem pochopila, jak funguje městský úřad a jak jeho fungování potom vysvětlovat veřejnosti. Následně jsem se vrátila na IPR, kde pracuju čtyři roky. Během studia jsem si ještě dodělávala pedagogické minimum a zhruba čtyři a půl roku jsem jeden den v týdnu učila zeměpis na střední škole. Teď už jsem ale naplno na IPRu.

Musím říct, že nejvíc mě baví práce s lidmi a také vzdělávací rozměr participace. Každá participace je vlastně trochu vzdělávání: nejdřív lidem vysvětlujeme složité věci co nejvíc lidsky a v souvislosti s jejich každodenním životem, a pak se naopak ptáme na jejich zkušenosti a názory.