Praha v posledních letech přestává plánovat veřejný prostor jen pro dospělé či nejmenší děti a čím dál systematičtěji myslí i na dospívající. Na tuto věkovou skupinu metropole reaguje sérií drobných, ale promyšlených zásahů – od bezpečnostních opatření u škol a taktických úprav ulic přes stavbu kombinovaných sportovišť až po participativní navrhování, v němž děti dostávají prostor spoluautorsky utvářet vlastní čtvrť. Jde přitom o víc než o samotná hřiště: na podobě veřejného prostoru zásadně závisí, zda se v něm dospívající budou moci pohybovat samostatně, bezpečně a s vědomím, že do města přirozeně patří.
Bezpečná cesta do školy jako laboratoř
Jedním z nejvýraznějších zásahů do každodenního prostředí dětí jsou projekty v okolí škol. Právě tady se totiž střetává několik různých požadavků na veřejný prostor: bezpečnost dětí, pohyb pěších a cyklistů, dopravní obsluha školy a parkování. Praha proto testuje koncept školních ulic, v nichž je v době začátku vyučování omezen automobilový provoz. Smyslem není vytvořit další dětskou plochu, ale změnit podmínky, za kterých se děti do školy přesouvají. Z prostoru před školou se na krátkou dobu stává veřejné prostranství s převahou pěšího provozu. Školní ulice fungují například na Praze 7, postupně se rozšiřují také do dalších městských částí. Jejich význam přesahuje ranní dopravní špičku: bezpečnější a příjemnější okolí školy podporuje starší děti, aby alespoň část cesty absolvovaly samostatně.
Praha ukazuje, že nejlepším hřištěm může být rovnou celé město. Vytváří prostory, ve kterých mohou starší děti samy objevovat, pohybovat se, potkávat se a rozhodovat, co s nimi udělají.
Zdroj: Praha 7, Spot HolešoviceTaktický urbanismus u školní brány
Ještě názornější je přístup taktického urbanismu, který pracuje s rychlými a relativně levnými změnami. U ZŠ Grafická na Smíchově vznikla úprava předprostoru školy pomocí barevného asfaltu a mobilních prvků. Reagovala mimo jiné na problém nelegálního parkování a na potřebu vytvořit před školou přehlednější a bezpečnější prostor. Podobné zásahy prostřednictvím asfalt artu vznikají i u dalších škol. Na Praze 7 se připravovaly nebo realizovaly například v ulicích Rajská, Plynární či Jablonského, u ZŠ Jarov zase vznikla barevná úprava prostoru přímo před školou. Do návrhů se zapojují také samotní žáci.
Taktický urbanismus je zajímavý právě svou dočasností. Místo dlouhé přípravy definitivní rekonstrukce lze změnu nejprve ověřit v provozu a sledovat, jak ji lidé skutečně používají.
Zdroj: Pěšky městemProstor pro vlastní pravidla
Jakmile ulici bezpečně přejdou, potřebují starší děti místo, které jim nediktuje, co přesně mají dělat. Tomuto principu volných, nedefinovaných prvků odpovídá Spot Holešovice, prostor mezi ulicemi Plynární a Vrbenského kousek od Nádraží Holešovice. Místo jednoho vymezeného areálu tu vedle sebe fungují basketbalové koše, fotbalová aréna, U-rampa, workout sestava, stůl na ping-pong, boxovací pytel, trampolína i dobrodružné hřiště, kde si děti samy staví konstrukce z volných materiálů. Prostor se nedá vyčerpat jednou aktivitou: chvíli se hraje basket, pak se parta přesune k ping-pongu, zatímco někdo zůstane sedět u stolů. Na jeho podobě se navíc podíleli žáci a studenti okolních škol, tedy budoucí uživatelé, což z něj dělá něco jiného než hotový produkt navržený odněkud shora.
Spot Holešovice funguje jako malý městský prostor bez pevně daného programu. O jeho využití rozhodují až lidé, kteří sem přicházejí.
Zdroj: Praha 7Beton jako sociální infrastruktura
Podobnou logiku sledují v jiném měřítku i pražské skateparky. Bývají spojované hlavně se staršími teenagery, poslední vlna rekonstrukcí ale míří k mnohem širšímu spektru. Žižkovská Pražačka i skatepark v Jinonicích otevíraly se školičkou pro úplné začátečníky, kde se dají naučit základy bez ostychu z pokročilých jezdců. V přípravě je i mnohem větší volnočasový areál na Jižním Městě, který má vedle skateparku nabídnout pumptrack, rozhlednu i legální plochu pro graffiti. Podstatné je, že tato sportoviště vznikají nikoli na okraji města, ale přímo na sídlištích – tedy tam, kde starší děti bydlí a mohou tam dojít nebo dojet na kole samy. Skatepark tak funguje jako sociální infrastruktura v nejpřímějším slova smyslu: nevyžaduje trenéra ani rezervaci, jen ochotu přijet a zůstat.
Sport jako součást městské infrastruktury. Na Jižním Městě má vzniknout prostor pro pohyb, street kulturu i setkávání.
Zdroj: Praha 11Parkour a město jako prostor pro pohyb
Ještě přímější vztah mezi pohybem a architekturou vytváří parkour. Zídky, schody, terénní rozdíly nebo nízké konstrukce, které běžný uživatel vnímá jako součást infrastruktury, se pro parkour stávají prvky pohybové trasy. V Praze vznikají specializovaná parkourová hřiště, například na Zahradním Městě, kde projekt vzešel z participativního programu Moje stopa. Nápad vzešel od místní rodiny, o jeho konkrétní podobě ale nakonec rozhodovali sami obyvatelé čtvrti. Podstatný je zde i způsob, jakým tento typ prostoru pracuje s vnímáním města. Děti se učí posuzovat vzdálenosti, povrchy, výškové rozdíly a možnosti pohybu v prostředí, které je původně určeno k jiným účelům.
Náměstí jako třetí místo
Podobnou proměnou procházejí i pražská náměstí. Jiřího z Poděbrad prošlo rekonstrukcí. Praha 1 nechala na sedm centrálních náměstí a ulic od Újezdu po Ovocný trh nainstalovat mlžítka, díky nimž se zdejší kamenné plochy v létě promění v místa, kde se dá zůstat. Dolní polovina Václavského náměstí pak dostala vodní prvek a rovnou dlažbu bez schodů a bariér. Nejde o dětská hřiště v tradičním slova smyslu, ale právě tato náměstí dnes fungují jako neformální místa srazů přesně pro věkovou skupinu, která hřiště s houpačkami dávno přerostla.
Volný prostor vytváří prostor pro volnou hru, pohyb i setkávání. Náměstí Jiřího z Poděbrad tak není jen průchozí plochou, ale místem, které si lidé mohou každý den přivlastnit po svém.
Zdroj: IPR Praha | Autor: Jan MalýDivočina nadosah
Vedle intenzivně využívaných městských prostor zůstává důležitou součástí pražské infrastruktury také příroda. Hostivařsko-záběhlická oblast nabízí lesopark, přehradu i přírodní památku Meandry Botiče. Děti tu mohou kombinovat pohyb po cestách s jízdou na kole, pozorováním přírody nebo hledáním vlastních tras. V sousedství funguje Toulcův dvůr, kde se, podobně jako v kbelském areálu PRALES, k lesoparku přidává kontakt s hospodářskými zvířaty. Podobně funguje Stromovka. Její význam spočívá v množství různých prostředí, která se zde potkávají: louky, cesty, voda, sportovní plochy, výstaviště nebo železniční infrastruktura. Pro samostatně se pohybující děti je právě tato různorodost důležitější než předem připravený program.
Město se dá nejen používat, ale také číst. Edukační programy CAMPu učí děti vnímat architekturu, veřejný prostor a způsob, jakým společně utváříme město.
Zdroj: IPR Praha | Autor: Jan MalýMěsto jako největší hřiště
Spojnicí všech těchto projektů není architektura sama o sobě, ale zásadní posun v uvažování o veřejném prostoru. Ten už nevzniká jako oddělené dětské hřiště na jedné straně a dospělá ulice na druhé, ale jako jeden souvislý celek, který si starší děti mohou samy přivlastnit. Pro tenhle věk možná ani neplatí otázka, kam je přesně vzít. Spíš jde o to, kolik prostoru jim město nechá k tomu, aby ho objevovaly úplně samostatně.
související
