V metropolitní oblasti Prahy zaniklo za poslední století 3 673 kilometrů cest – zhruba tolik, kolik měří vzdálenost mezi Portem a Moskvou, tedy napříč celou Evropou. Většinu z toho tvoří polní cesty přerušené kolektivizací a scelováním pozemků ve 20. století, ale patří sem i úseky dálkových obchodních tras nebo poutních stezek. Na území samotné Prahy je zmapováno zhruba 239 kilometrů zaniklých cest, z toho 141 kilometrů leží na pozemcích ve vlastnictví hlavního města, 58 kilometrů patří státu a zbylých 40 kilometrů jiným vlastníkům. Praha tak drží v ruce klíč k více než polovině těchto pozemků a s ním i nástroj, jak krajinu kolem sebe znovu propojit.

Cesta jako víc než spojnice mezi dvěma body

Cesta tu není pojatá jako pouhá dopravní stopa, ale jako multifunkční prvek krajiny. Polní cesta byla odjakživa především prostředkem přístupu k zemědělské půdě, ale zároveň byla místem kontaktu člověka s krajinou a formovala jeho vztah k ní. Industrializace, scelování pozemků a příchod těžké zemědělské techniky ale tuto roli z velké části vymazaly.

Přitom cesty s doprovodnou zelení – stromořadím, keřovým pásem nebo jen extenzivním travním lemem – umí zároveň tlumit erozi, zachytávat prach, zpomalovat odtok vody a nabízet útočiště desítkám druhů hmyzu, ptáků i drobných savců. Nezpevněný povrch cesty totiž funguje jako vlastní biotop: najdou se na něm světlomilné a suchomilné druhy, které by v intenzivně obdělávané krajině jinde nepřežily. Cesta se tak stává zároveň dopravní osou, ekologickým koridorem i sociálním prostorem.

Odkud vedly: obchod, poutě a Praha jako křižovatka

Cesty nesly kolem Prahy i jinou funkci než zemědělskou. Díky centrální poloze v Evropě byla Praha odedávna křižovatkou dálkových obchodních tras, které ji propojovaly s dalšími významnými městy. Řada dnešních dálnic v podstatě kopíruje trasování těchto historických spojnic. Je to logické, protože sledují nejplynulejší průchod terénem, stejně jako to dělaly staré cesty.

Vedle obchodu byla Praha od středověku také významným poutním uzlem. Stezky mířily ke Svatovítskému chrámu na Hrad nebo navazovaly na dálkové trasy typu svatojakubské cesty. Ne náhodou dnes městem prochází i regionální poutní trasy jako Via Sancta, cesta svaté Ludmily nebo cyrilometodějská stezka. Jejich kaple a zastavení jsou dodnes čitelné ve struktuře města, byť některé zůstávají nepřístupné, obehnané golfovým hřištěm nebo vojenským areálem. Poutní stezky by tak šlo vnímat nikoli jen jako turistické trasy, ale jako plnohodnotnou součást veřejné infrastruktury, kterou má smysl chránit a rozvíjet stejně jako cyklostezky nebo chodníky.

Jak se dá zaniklá cesta vůbec najít

Metodika, kterou tým Kanceláře krajiny a zelené infrastruktury IPR Praha použil, spojuje několik zdrojů. Základem jsou takzvané císařské otisky, tedy katastrální mapy staré zhruba dvě stě let, z doby, kdy krajina ještě respektovala přirozený terén. Ty se porovnaly se současnou uliční a cestní sítí a všechny linie, které v mapách existují, ale dnes už jimi nikdo neprochází, se zakreslily jako zaniklé cesty. Tam, kde chybí georeferencované císařské otisky, posloužilo jako podklad druhé vojenské mapování. Doplňkovým zdrojem je digitální model reliéfu, který odhalí jemné terénní rýhy po staletích chůze a vozů, staré letecké snímky z období sucha, kdy se půdorys cesty znovu propíše do vegetace, i vzpomínky a kroniky obyvatel.

Co se dá s touto vrstvou dělat

Zmapovaná síť není jen archivní kuriozitou. Dá se propojit s aktuální mapou pražského cyklogenerelu a určit, které úseky mají prioritu k obnově – ať už proto, že leží na pozemcích města, nebo proto, že doplňují chybějící část plánované cyklistické sítě. Pro širší, metropolitní měřítko lze budoucí bezmotorovou síť skládat podle pěti principů: zelené radiály vedoucí z Prahy do otevřené krajiny, trasy podél vodních toků, trasy podél liniové infrastruktury, jako jsou dálnice a železnice, drobné krajinné prvky vzniklé z cest, které ztratily svou propojovací funkci, a lokální tangenciální propojení nahrazující původní představu okruhu kolem celé Prahy.

Výsledkem je návrh sítě, která by měla Prahu propojit s okolními krajinnými celky – Labem, Českým krasem, Křivoklátskem, Brdy či Posázavím – a zároveň zpřístupnit zemědělskou krajinu mezi nimi. Jak to může vypadat v praxi, ukázal pilotní úsek mezi Prahou-Letňany a Labem, který tým zpracoval ve spolupráci s místní akční skupinou Nad Prahou. Trasa je už dnes z devadesáti procent průchozí. „Obnova cest nemusí být složitá, od vysekání pruhu cesty přes úpravu povrchu až po výsadbu stromořadí se lze postupně dostat k novým cestám v krajině a místem pro rekreaci. Ty musí být vnímány jako plnohodnotná veřejná infrastruktura. Je proto potřeba je zanášet do plánů, doplňovat značení i mobiliář a zohlednit je při rozvoje území a v dopravních projektech,“ říká Marek Zděradička, ředitel Sekce infrastruktury IPR Praha. Nejde tedy o velkolepou stavbu nové infrastruktury, ale hlavně o využití toho, co už fakticky existuje: pozemků, které město nebo obec vlastní, a linií, které si krajina sama pamatuje.

Kompletní brožura se všemi mapami a katalogem konkrétních úseků je dostupná u IPR Praha.