Od kostelních hřbitovů k městské infrastruktuře

Hřbitovy se v průběhu staletí proměňovaly spolu s městy i představami o smrti. Zatímco dříve se pohřbívalo především v okolí kostelů a v jejich blízkosti, postupně se pohřebiště přesouvala za hranice husté zástavby. Důvody byly praktické i hygienické: rostoucí města potřebovala více prostoru a pohřbívání se muselo přizpůsobit novým podmínkám. Zásadní obrat přinesl v 18. století císař Josef II., který zakázal zakládat hřbitovy uvnitř zástavby. Do té doby bylo pohřbívání záležitostí církve, ale poté začaly vznikat obecní hřbitovy za městskými hradbami, například Malostranský nebo Karlínský. Nejvíc jich pak přibylo v 19. století. Další zlom přinesla legalizace kremace po vzniku Československa: už v roce 1921 začalo na Olšanech fungovat první pražské krematorium, v roce 1932 ho kvůli kapacitě nahradily Strašnice a v roce 1954 přibyl Motol. Dnes jsou hřbitovy součástí městské infrastruktury stejně jako parky, školy nebo sportoviště. Jejich rozmístění, kapacita a podoba přitom ovlivňují nejen pozůstalé, ale i to, jak se využívá veřejný prostor ve městě.

Mapa posledních adres

V Praze je dnes 72 aktivně užívaných hřbitovů na ploše 147 hektarů a téměř polovinu z ní zabírá olšanský komplex na pomezí Žižkova, Vinohrad a Strašnic. Ročně zemře kolem 12 300 Pražanů, přičemž více než 90 % pohřbů tvoří kremace. Klasických pohřbů do rakve je ročně méně než 1 000. To zásadně mění nároky na hřbitovy, jenže většina z nich za desítky let neprošla reorganizací a tvoří ji hlavně hroby a hrobky pro rakve. Urnových míst, kolumbárií a louček je méně, přitom zájem o ně je velký. „Už nyní je zřejmé, že rakvových hrobových míst je velký přebytek a urnových míst se kvůli popularitě kremace v Praze nedostává,“ říká Jakub Hrubý z IPR Praha, autor analýzy.

Hřbitov může mít volná místa, a přesto nemusí být pro každého dobře dostupný. Podle analýzy IPR Praha žije přibližně 30 procent Pražanů dál než 1,8 kilometru od nejbližšího hřbitova – tedy mimo vzdálenost, kterou studie považuje za dobrou dostupnost. Problém se týká například Běchovic, Kamýku, Klánovic, Letňan nebo Štěrbohol. Hřbitov nemá 17 městských částí, mezi největšími Praha 1 a Praha 18. Do této skupiny se počítá i Praha 2: její jediný hřbitov, Vyšehradský, slouží národně významným osobnostem a volnou kapacitu už nemá.

Hřbitov jako park, les i ekosystém

Hřbitovy dnes plní funkce, které bychom v nich dříve nečekali. Rozlehlé hřbitovy mají aleje, vzrostlé stromy a klid, jaký se v rušném městě hledá čím dál hůř. Mnohdy je protínají běžecké a procházkové trasy. Ze sociologického šetření STEM/MARK vyplývá, že hřbitovy navštěvuje 62 % Pražanů. Většina návštěvníků, necelých 84 %, přichází z tradičních pietních důvodů (péče o hrob, vzpomínání, Dušičky), ale každý pátý přiznal, že tam chodí i za rekreací; čtvrtina pak kvůli umění a historii. Hrob Karla Kryla nebo Karla Gotta je pro mnohé cílem výletu. Zároveň jde o důležitou zelenou plochu. „Hřbitovy příznivě ovlivňují mikroklima, umožňují vsakování dešťové vody, slouží jako nášlapné kameny migrujícím živočichům a tvoří oázy klidu a ticha v jinak hlučném městském prostředí,“ říká Jakub Hrubý. Veřejné mínění je přitom vůči rekreaci rozdělené: zhruba polovina návštěvníků považuje hřbitov za výhradně pietní místo, kde je sport či odpočinek nevhodný, avšak třetina lidí má liberálnější pohled a přibližně polovina dotázaných uvádí, že jim rekreanti na hřbitovech nijak nevadí.

Les vzpomínek a luční pohřbívání: poslední adresa nemusí mít náhrobek

Mění se nejen to, za jakým účelem hřbitovy navštěvujeme, ale i to, jak si představujeme vlastní pohřeb. Vedle tradičních hrobů a kolumbárií se objevují přírodnější formy rozloučení. V Praze je příkladem Les vzpomínek na Ďáblickém hřbitově, kde se popel ukládá ke stromům a samotný strom se stává místem vzpomínky. Luční hřbitov zase nabízí pohřbívání v prostředí připomínajícím přírodní louku: od roku 2023 je to zahradníkem udržovaná květnatá louka, kde se zemřelí ukládají pod drn v prosté dřevěné rakvi a hrob nemá náhrobek, jen dřevěnou cedulku. Tyto možnosti mění i podobu památky. Místo náhrobku může vzpomínku nést strom, krajina nebo společný prostor, který se neuzavírá do jednotlivých hrobových parcel.

Budoucnost a kapacity

Dnes je situace stabilní. „V současnosti jsou pražské hřbitovy v rovnováze nabídky a poptávky hrobových míst,“ říká Jakub Hrubý. Pomáhá tomu přirozená obnova: „Na hřbitovech nedochází pouze k hromadění ostatků, ale i k jejich postupnému zániku. Hřbitovy tak mají jistou regenerační schopnost, která umožňuje znovu využívat již zaplněné kapacity,“ dodává. Počet zemřelých ale začne růst, protože přibývá obyvatel a stárnou silné ročníky: ze zhruba 12 300 na 14 500 zemřelých ročně od roku 2035. Mezi lety 2023 a 2050 zemře přibližně 406 tisíc Pražanů.

Až 97 tisíc z nich může být pohřbeno mimo městskou část svého trvalého bydliště, nejvíc se to pak týká Prahy 11, 13, 15, 2 a 17. Řešením je rozšiřovat stávající hřbitovy nebo zakládat menší, a to rovnou s převahou urnových hrobů a kolumbárií. Nové hřbitovy se připravují v Běchovicích a Satalicích a rozšířit se má i ten v Dolních Chabrech.

Konec tradic, nebo jejich nová podoba?

Nejvýraznější proměna se však netýká kapacit, ale samotného loučení. Obřad s rozloučením si přeje jen 41 % Pražanů, zatímco 38 % o něj nemá zájem. Podle starší studie socioložky Olgy Nešporové proběhla v letech 2010 a 2011 zhruba polovina pražských pohřbů bez obřadu. A 28 % lidí by raději uložilo urnu mimo hřbitov nebo popel rozptýlilo. Tradice však nezmizela: pro 66 % těch, kdo v posledních pěti letech organizovali pohřeb, bylo důležité uložit blízkého do rodinného hrobu.

Poslední adresa tak přestává být jedna jediná. Je jí rodinný hrob, urna v kolumbáriu, strom v Ďáblicích i louka, kde místo kamene stojí dřevěná cedulka. Hřbitov přitom vždycky vypovídal i o městě, které ho vybudovalo: o tom, jak pečuje o své mrtvé a kolik váhy dává klidu a důstojnosti. Jeho podobu určuje všechno dohromady, od umístění ve městě přes cesty a hrobová místa až po každodenní údržbu. Právě z toho pak vzniká místo, které může být zároveň reprezentativním prostorem města i důstojným zázemím pro pietu.